a přesto se točí

Ptám se, zda si člověk uvědomuje konečnost života, zda by si ji měl uvědomovat. A ptám se proč.

umírá se na uvědomění?

protože, proč je tu pro nás svět, který nechápeme. proč je tu pro nás místo, které si nemůžeme osahat... a je to tak zamýšleno? možná je člověk jen až příliš dobře vycvičenou opičkou.
náš chtíč znát nás pronásleduje životem jak stín velkého obra s foukačkou na sny.

když běžíme, koukáme se směrem k cíli cesty. soustředíme se na konec, na bolest v nohou, na dýchání, na střídání rytmu jak se v mp3 mění foo fighters za eminema. náš mozek má tolik práce s procesy kolem běhu, že nám sama cesta zůstala stejně cizí. nevnímáme zatáčky a kopce, nevnímáme texty a nápady, nevnímáme detaily. jsme v tom procesu, ne v tom okamžiku.

je to stejné jako s uvědoměním si konečnosti života?

Když doběhnete do cíle, máte pocit, že překonáním cesty jste docílili vědění a síly, která vám pomůže uskutečnit sny. Jenže na konci cesty je už moc pozdě. Zapadá slunce. Svaly by sloužily, tělo se třese v nadšení, vyplavuje se endorfin.

Můžeme dojít k tomu stavu dřív než na konci? Pomůže nám zjistit víc o nás samých? Udělá náš život lepším a šťastnějším?

Myslím, že ne. Myslím, že život je hra. Naše karty leží lícem dolů. Taháme si je a snažíme se měnit pravidla, když prohráváme. Někdy to jde, a příroda nás pustí ze spárů. Jindy víme, že jsme prohráli.

Chceme hrát dlouho a chceme vyhrávat. Chceme znát své možnosti, abychom mohli odměřit míru risku.

Po tom všem, chci běžet a vnímat. Dát svému mozku víc, než jen dojemný sen. Přiblížit se své představě a přesto s ní nesplynout, jelikož jen v nedokonalosti je poznání, které je vždy nedokonalé.

A tak ano, uvědomuji si konečnost života, ale nepřipouštím si ji, jelikož na to nemám peníze.