Angína

Vesmír okolo se zvolnil pod úvahou o dosahu lásky, stěny se posunuly a vytvořily nové cesty bez přechodů a záludností. Čistá myšlenka v čistém světě. Smíření s magii skunčičí duše, se všemi měsíci a družicemi, se silou, jež přitahuje ten vrtkavý kousek ničeho a nechá ho zdát si sny plné štěstí a rozkoše.

Emocionální kyslík, co se v plicích převaluje a místy reaguje s jiným plynem z vnějšku.

Necítit se jako individualita, ale jako sloka v básni, i to je pohled, ne zcela konečný, na brnění v konečcích prstů a v místech kde jsou kosti pánevní spojeny sponou stydkou.

Jsem umělá fraktura na holenní kosti a jsem anděl bez hlavy, jsem ohořelá smrtka se srpem místo kosy a naivní dráp na tlapě pumy. Jsem roztomilé, nesmírně agresivní pouštní zvíře. Jsem nový výraz, nové gesto, bez významu beze jména. Chci se oprostit od vypočítavé náklonnosti a zhoubných tušení. Hlava je rázem dutý ráj, svět čokoládových milostných snů. Mnoho perverzních fantasií se mi plouží mezi prsty u nohy, až slyším jejich šelest. Bloudí a narážení, chtějí do středu těla. Nepovím jim, že jediná cesta vede po hrbolcích páteře.

Tohle je příběh putování duše za duší, za součástí sebe, která je ještě méně hmotná než ona. Vlastně hledám jen jeden soubor, co mi prozradí kde jsou hranice nových dimenzí, kde poletuje svoboda. Chci pociťovat nematerialistickou lásku k životu, krásnou otupělost. Chci sen co se vyvíjí, chci ruku co hladí ale občas zmizí, chci se trápit pro pravdu, ale chci i odpovědi, debaty a poznání. Chci sňatek sama se sebou, chci sobě přísahat věrnost. Chci být sebou a ve mně bude mír a láska ke všemu co se děje, aniž bych musela soudit, protože budu vědět líp.

Je mi mnohdy zle ze mě samé, opakuji stále stejná vyznání, jsem klokan na korouhvi, jsem otlak na ruce od tužky, jsem šimravý pocit ve vlasech. Existuji? A jsem schopná nebo neschopná, a bude mě mrzet, že se mi někdo smál za scénou?

Je mládí autoritativní a je stáří roztomilé?

Je láska nezodpověditelná?

Je krása hubená?

Je já?

Kde jsem, a záleží na tom. Proč je ve mně touha po vědění věcí, které nemohu poznat. Na co mi je rozum, když je slepý?

Modern art

I would make the line between the old-times art and the modern art when the big “Europe wide“ styles ended. I think so, because after, the art was free, and that is the time when artists became more then just painters, sculptors, and visionaries. They became themselves; they showed their guts in the artwork, they showed their fear, their love, their hatred. They flew away from the island full of radars; they managed to free themselves. That is when the real art was born officially.

I love the freedom, the passion, the mood, the variety of forms, shapes, shades, colors, ideas. It is crazy, crazy world, where you can loose yourself completely or find yourself finally. It is as being in brightly white room 3×3 meters, in just a few minutes, you feel lost, you don´t know anymore where the ceiling is where the floor is, you don´t have a point to focus on to make sure everything is the way it should be. Each of us finally scrapes a little point on the wall to give the little universe some ground. But, are we sure we all have it right, that we all think the same about so basic things. That is the magic of art, it shows how we feel and what we see in only our perspective and we hope people will understand us, at least at same basic level, so that we know we are not lost totally. We are going crazy inside, we are wrong somehow, we try to see things to understand them, to analyze them to make a valuable conclusions. I like the idea that art is a mood. It is the only true in arts for me. It is the most important attribute of a piece of art.

“A guilty conscience needs to confess. A work of art is a confession.” Albert Camus

“A work of art is the unique result of a unique temperament.” Oscar Wilde

We all are artists, creating ourselves. This art takes the span of our life. It takes guts to hazard, to try, to change. That is the most profound art of all.

I hate to go to unknown apartments, I hate the little bread things, I don´t like when my tea gets cold, I don´t like to eat with people I don´t know much, I am ridiculously pissed off every time I take my Sony PC and the CD machine opens, because it is just stupidly positioned, I don´t like that I tell to myself stories I make-up unknowingly, I don´t like when my knee-high stockings are not knee high, because I am too tall, I don´t like people who look at my decollete while “talking to me”, I don´t like to see my hands in the morning, I don´t like to wake up in the middle of a dream, I don´t like to be in dark with my evil me, I don´t like people who smoke weed too much so they don´t remember their feelings, I don´t like myself in jeans, I don´t like to cut my nails, I don´t like when my head hurts, I don´t like when anyone calls me Klára, I don´t like when anyone is better in anything then me, I don´t like manga cartoons, I don´t like winter, and I don´t like to be overlooked and bored, I don´t like high heels boots, I don´t like girls with narrow shoulders, I don´t like to clean my desk……because I just love chaos, mum!

I AM HERE

Be a villain

The truth is, we are no special. Somtimes you look in the eyes of the one you love or loved and you see little of what it used to be there. In the mirror, every year, more scared person looks at me. Bribes of life, splíny dneška.

Kde je náš osud, máme ho honit, nebo na něj čekat. Podle čeho se v životě řídit? Ne, není to láska, co nás má vést, jelikož láska je slepá a nepředvídatelná věc. Chci víc, než jen kousek srdce a pocit, že přetrvám v někom jiném. Chci být sama v sobě silné já, ovládající mysl, slova, pohyby. Chci být pevná v názorech a milující sama sebe za dobrotu k sobě.

Snad se mí ztracení naleznou. V láskách, v přátelích, v sourozencích, v rodičích, a nakonec, až utvoří sami sebe z kousků ostatních, uvidí se v zrcadle, světélkující, jako paprsek. V tu chvíli budu vědět, že to tak je a mé srdce budeš šťastné. Chtěla bych žít pro ten moment, jelikož jsem slepá. Ale ti, jejichž slepota mě převyšuje mě naštěstí nenechají. Moje láska je sobecká, až příliš plná touhy po rozkvětu. Z mých prstů vytéká, vytéká z mého lůna. Jsem hračkou osudu a jsem sama sobě Balzakem.

Tolik bych chtěla ujistit ty, na kterých mi záleží, že život nepomíjí s úsvitem a nezačíná se světlem na konci cigarety. Že život je víc, než jen den za dnem, že život je jedinečný v tom, že je náš, že ač se to nezdá, máme moc ho ovlivnit, moc ho proměnit, moc ho zničit a znovu pozvednout. Chci, aby to věděli ti, ke kterým mluvím. A snad tu budu, až budou potřebovat pomoc, a snad tu budou, až budu potřebovat pomoct já.

Umím se smát a umím plakat, to mě dělá člověkem. Umím být smutná a umím být veselá, to mě dělá člověkem. Umím se hýbat a umím zůstat stát, to mě dělá člověkem. Umím milovat a umím nenávidět najednou, to mě dělá ženou.

a přesto se točí

Ptám se, zda si člověk uvědomuje konečnost života, zda by si ji měl uvědomovat. A ptám se proč.

umírá se na uvědomění?

protože, proč je tu pro nás svět, který nechápeme. proč je tu pro nás místo, které si nemůžeme osahat... a je to tak zamýšleno? možná je člověk jen až příliš dobře vycvičenou opičkou.
náš chtíč znát nás pronásleduje životem jak stín velkého obra s foukačkou na sny.

když běžíme, koukáme se směrem k cíli cesty. soustředíme se na konec, na bolest v nohou, na dýchání, na střídání rytmu jak se v mp3 mění foo fighters za eminema. náš mozek má tolik práce s procesy kolem běhu, že nám sama cesta zůstala stejně cizí. nevnímáme zatáčky a kopce, nevnímáme texty a nápady, nevnímáme detaily. jsme v tom procesu, ne v tom okamžiku.

je to stejné jako s uvědoměním si konečnosti života?

Když doběhnete do cíle, máte pocit, že překonáním cesty jste docílili vědění a síly, která vám pomůže uskutečnit sny. Jenže na konci cesty je už moc pozdě. Zapadá slunce. Svaly by sloužily, tělo se třese v nadšení, vyplavuje se endorfin.

Můžeme dojít k tomu stavu dřív než na konci? Pomůže nám zjistit víc o nás samých? Udělá náš život lepším a šťastnějším?

Myslím, že ne. Myslím, že život je hra. Naše karty leží lícem dolů. Taháme si je a snažíme se měnit pravidla, když prohráváme. Někdy to jde, a příroda nás pustí ze spárů. Jindy víme, že jsme prohráli.

Chceme hrát dlouho a chceme vyhrávat. Chceme znát své možnosti, abychom mohli odměřit míru risku.

Po tom všem, chci běžet a vnímat. Dát svému mozku víc, než jen dojemný sen. Přiblížit se své představě a přesto s ní nesplynout, jelikož jen v nedokonalosti je poznání, které je vždy nedokonalé.

A tak ano, uvědomuji si konečnost života, ale nepřipouštím si ji, jelikož na to nemám peníze.

Jsou dny kdy prostě zjistíte, že jste ti divní a nedokonalí tvorové za které jste většinu života považovali ty druhé. Že ti ostatní jsou možná stejně egoističtí jako vy a tak s nimi musíte bojovat a nebo překonat sami sebe v odpouštění a pochopení. Debilní na tom je, že egoista prostě čeká, že ti druzí se ukážou slabšími a nebudou tu hladovku držet tak dlouho. Nakonec se může stát, že naše těla odumřou a sežerou je červy i tu jejich já já vášeň a smysl pro spravednost.
Člověk by prostě potřeboval psychologa nebo kněze, někoho, kdo by ho vyslechl a řekl mu, v čem chybuje. Nojo, ale egoista? Pravda je moc brutální na naše the best představy. Leckdo si posteskne, že se jeho život neubíral jinak a neodhalil mu ta kouzla přírody léčitelky a dárkyně porozumění. Taky si uvědomí, že život je sakra moc krátkej na hledání a nikdo nás neudrží naživu věčně. A tak hledáme střední cestu, poznání i nepoznání, ale hlavně jakého si duševního vyrovnání a lásky sama k sobě a pak se to snažíme dostat do stylu života, tetování a barvy na vlasy. Naše přesvědčení je zase jen naše a sobecky hlídané a řetězy přikurtovaný k našim nohám, aby nám nebylo odňato, jelikož hello! mi milujeme individualitu a nechceme, aby na tom byl někdo podobně jak mi jen přečtením si návodu.
Někteří nad tím ani nepřemýšlí, hrnou před sebou kupu hlíny z ještě neprohrabané cestičky, pouštějí si oblíbenou hudbu a před očima se jim ztrácí kontexty a nadhled. Jedou podle map a podle návodů a odsuzují vybočení a dopravní nehody.
Opravdu tak toužíme po dokonalosti? Opravdu tak toužíme po osobním prožitku a individuální cestě? Opravdu chceme lásku a cestování? Kde se v nás tyhle sny vzali?
Není krásnější žít a prožít a vidět a uvidět, jen proto že jsme přítomni. Mnoho lidí pracuje a z práce přijde domů, kde dělá další monotóní věci a tohle uspí mozek a omámí duši. Oči zůstanou pootevřené jen napůl a vnímají li tak jen rezervovaně a jen sirény. Život je v nás a je na nás, kolik ho využijeme, kolik mu dáme lásky. Kolik pocitů zažijeme, kolikrát se zaradujeme. Není klišé zadovat se z přírody, trápení se láskou a sebou samými. Život by nebyl naplněn a uviděn, kdyby nebyl žit a prožit v totálním využití schopností našich těl a duší chcete-li. Najednou je nedokonalost a egoičnost jen vlastností, kterou máte venku jako zástěrkou pro uvnitř. Jako ochranu pro něco malého a vyvíjejícího se v nás... nás samých